top of page

Můj příběh nalézání sebe

Aktualizováno: 22. 8. 2023



Já a moje dítě, spolu v lásce

V roce 2016 na rodinné dovolené, venku v přírodě a v kruhu přátel, se mi stalo něco velikého a zásadního. Bylo mi v té době 38 let a byl jsem otcem dvou malých dětí.


Postavili jsme si tábor mimo civilizaci, v obklopení lesy, u malého studeného potůčku jménem Zábrdka. A tady, více ve spojení se sebou samým, v tichu starého lesa, mi přišlo zásadní životní uvědomění. Bylo to v noci, seděl jsem u táborového ohně, jenom já a můj bratr Petr, ve chvíli, kdy jsem opravdu potřeboval podržet. Symbolicky, je tu vždy, když to potřebuju. Podíval jsem se do nitra svých temných míst a uviděl jsem, proč se celý život sám se sebou, se svým životem, necítím být doma, že nejsem tam, kam patřím, nevím kdo jsem.


Pochopil jsem s plnou jasností, že žiju odpojený sám od sebe, od toho, kdo opravdu uvnitř jsem. A naštěstí jsem našel odvahu o tom promluvit, nejdříve s Petrem, potom s dalšími lidmi. Bylo to pro mě složité, nejdřív jsem vůbec nevěděl, co to znamená a už vůbec ne, co s tím mám dělat. Svým způsobem se situace spíše zhoršila, protože mi nikdo nedokázal dát radu, která by rezonovala. Byli tu lidé, aby mi dali radu, povzbudili mě, to ano, ale uvnitř jsem byl stále jakoby zaseklý a navíc jsem čím dál jasněji pociťoval prázdnotu. Ale stále jsem se ptal, už jsem věděl, že je třeba s tím balvanem, který si s sebou celý život vleču, pohnout. Oficiální medicína mi neměla co nabídnout, na medikaci to nebylo a psychologové (všechna čest jejich profesi) se vrtají v hlavě a já, mluvím zde o velmi osobním a mém vlastním pocitu, necítil, že by mi mohli pomoci. Nechal jsem se vést instinktem, že jádro mých problémů není v hlavě, ale někde hluboko v těle. A o rok později, znovu venku v přírodě, na táboře, mi další kamarád, říkáme mu Dejv, řekl o terapeutické metodě Cesta.


V roce 2018 jsem se zúčastnil základního semináře Cesty v Praze. Tam jsem se dotkl své vnitřní bolesti, prošel skrze ni a našel zářivý diamant, který v sobě má každý z nás, říkejme mu třeba duše nebo zdroj. Otevřel se mi úplně nový svět a během těch pár dní jsem našel, pochopil. Okamžitě jsem věděl, že toto je způsob, jak se dostat zpět sám k sobě. Zažil jsem, jak ohromující a krásné je jít do sebe samého, je to cesta domů, tam, kam všichni patříme. Je to Cesta tam, kde jsou pro nás připravené odpovědi na všechny naše otázky. A jediné, co nás od našeho skutečného já odděluje, je strach z bolesti a v dětství přijaté vzorce chování, které nás mají před tou bolestí chránit. Na těchto starých obranných mechanismem lpíme, protože je to prostě to, co známe. A často o nich vlastně ani nevíme, protože jsou uložené hluboko v podvědomí.


Když už jsem byl u toho úklidu v sobě, šel jsem hluboko. Potkal jsem se velmi zblízka se svým egem i s rodinným dědictvím (vlastně víme poměrně málo o tom, kolik čeho z minulosti dědíme). Není to cesta pro každého a věřím, že to ani není nutné. Pro mě je to můj život, objevovat vnitřní vesmír, jít na doraz, je to má zóna, mé velké téma. Na této své cestě jsem se postupně dostal od postupů více terapeutických k tomu, co se dá nazvat třeba vědomou tvorbou sama sebe. Objevil jsem svět špičkových světových koučů a jejich přístup k něčemu, čemu bych se nebál říkat "každodenní magie".


Je to cesta tvorby, zodpovědnosti a každodenního vracení se k sobě. Protože ta nejdůležitější cesta je právě cesta zpátky k sobě. Prošel jsem si mnoha programy, nechávám se koučovat a rozšiřuji prostor vnitřní svobody a radosti. Stávám se stále lepším tátou a manželem své ženy Bláži. Miluju sdílet svou cestu s ostatními a miluju vidět je žít stále radostnější a svobodnější život, krásnější vztahy a dělat smysluplnější práci.


138 zobrazení0 komentářů

Nejnovější příspěvky

Zobrazit vše

Bình luận


bottom of page