Když jsem v šesti letech nastoupil do školy, hned jsem věděl, že to není místo pro mě. Za zlobení jsem hned přešel z poslední lavice do první. Takže jsem tu nudu, vyhoření a šeď měl každou vteřinu přímo před nosem. Nelíbilo se mi to, nebavilo mě to, ale co může šestiletý kluk dělat proti systému zavedenému v 19. století, o kterém si většina dospělých myslí, že to tak má a musí být?
V té době jsem mohl tak leda zlobit a deptat učitelky. Nevěděl jsem, že mám možnost volby. Respektive v té době jsem byl intenzivně učen, že ve skutečnosti nemám volbu, nemám sílu, nemám moc. A bez opravdové možnosti volby vyrostla většina z nás, naučili jsme se to jako základní postoj k životu. Víme že si můžeme zvolit co k večeři, jakou zmrzlinu nebo jestli modrou, červenou nebo hnědou politickou stranu. Ale co je to za volby? Kde je volba mého vlastního osudu, svobodná volba toho kým jsem a jaký život žiju?
Trvalo mi to dobře čtyřicet let, ale nakonec jsem se naučil, že mám dvě možné budoucnosti, dvě základní cesty, kterými se můžu vydat. Mluví o tom elitní světoví koučové, kteří to vědí od svých dnes často legendárních učitelů a mentorů jako je třeba Werner Erhard. Ale kdo tyto lidi zná u nás v Čechách? A vůbec opravdu žije podle jejich učení?
Základní volba, kterou máme je tato: žijeme ze své minulosti nebo ze své budoucnosti. Žít ze své minulosti znamená žít z toho, co jsme se naučili jako děti a mladí lidé. Naučili jsme se to od většinou ne moc svobodných a šťastných dospělých. Teď je jejich odkaz náš vlastní. Tímto způsob žijeme jako automatické prodloužení minulosti, desítek generací životů žitých bez reálné nebo domnělé možnosti volby.
V dávné minulosti znamenal rozchod se společností (tedy minulostí) smrt. S příchodem civilizace jsme dospěli do bodu, kdy už je trestem za tento rozchod většinou jen výsměch a hádka, třeba v rodině nebo na sociálních sítích. Je to nepříjemné, ale už je to o hodně lehčí volba.
Druhá volba, která je ve skutečnosti jako jediná opravdu volbou, je volba života ze své budoucnosti. Tato volba je totiž od té první vědomá, proto je jen tato svobodná. Cesta k této volbě, jednoduše vyložená zmíněným Wernerem Erhardem:
Rozloučím se s minulostí, nechám ji jít, ať zůstane v minulosti (neznamená to, že zapomenu, jen se jí už nenechám spoutávat a vysávat).
Svou budoucnost tak vyčistím od své minulosti, tvořím volný a svobodný prostor. Tento prostor začnu tvořit podle své volby. Kým chci být, co chci dělat, jak chci přispět světu? Tato budoucnost je inspirovaná tím nejlepším ve mě.
Na základě této budoucnosti se začnu v současnosti stávat tím, kdo tuto budoucnost bude žít. Volím si jiné, nové, myšlenky, slova, emoce a akce.
Takto tedy můžeme vstoupit do budoucnosti z budoucnosti. Je to budoucnost vytvořená námi. Není to tak, že v té budoucnosti žijeme, že se nějak vyhýbáme přítomnosti. Právě naopak, přitáhneme si tu budoucnost přímo sem, inspirujeme se jí a vše co děláme a kým jsme se děje Teď. Přestáváme tak snít o něčem lepším někdy v budoucnu, přitahujeme si své sny přímo sem. Pracuju, hraju si s dětmi, odpočívám, tvořím, stále v přítomném okamžiku. Ovšem inspiraci a sílu beru z mnou vytvořené budoucnosti, místo abych nechával minulost mě o inspiraci a sílu obírat.
Toto je jediná forma svobody, o které vím. Je to svoboda, která se děje uvnitř mě. Toto je svoboda, kterou žil Nelson Mandela, i když byl 27 let zavřený ve vězení, často v brutálních podmínkách. Nebo Mahátma Gándhí, když vedl rozbitou a vydrancovanou Indii ke svobodě skrze cestu nenásilí. Kdyby si tito velikáni a mnozí další zvolili život z minulosti, Gándhí by byl bezejmenný právník, po kterém by už neštěkl pes (a Indie by nebyla co je, možná by to byla země dodnes rozvrácená válkou) a Mandela by nejspíš zemřel ve vězení, protože by ho nedržel při životě sen (a na jihu Afriky by zřejmě byla další rozvrácená země). Taková je síla snu a cesty za jeho naplněním, síla budoucnosti žité z budoucnosti, kterou v sobě máme my všichni.