Je nemoc k něčemu dobrá?

Je nemoc dobrá nebo zlá? Co když ani jedno? Co když je nemoc prostě jenom velmi nepříjemné podaná informace o tom, že máme ve svém životě něco změnit? Nabízí se samozřejmě změnit životosprávu. Jenže to je úroveň změny na povrchu a navíc se opravdu málokomu povede. Možná nám nemoc ukazuje mnohem hlubší informaci, vede tam, kde to celé vzniklo. Základem všeho je soubor našich přesvědčení, říká se. Jenže je ještě něco hlubšího, je to samotná naše identita. Tato identita je nejhlubší část našeho bytí, málokdo ji opravdu zná. Odtud ovšem vychází vše ostatní.

Dovolím se vrátit kus do své vlastní minulosti. Bylo mi dvacet, čerstvě po střední škole. A vůbec jsem nevěděl co se sebou. A do toho přišla nemoc. Tedy něco jako nemoc. Akné. Už skoro po pubertě, docela pozdě, ale přeci. A začalo to být rychle dost ošklivé, mnohem horší, než je běžné. A já, tehdy bez sebevědomí snad v každém smyslu toho slova, jsem se definitivně zasekl. Zasekl kde?

Říká se tomu třeba stadium oběti. Provází ho otázky jako "Proč já?", Čím jsem si to zasloužil?" nebo "Co teď budu dělat"? Já jsem to prožíval třeba tak, že kromě otázek, které byly dobré jen k tomu, že mi braly sílu, jsem střídal fáze ublíženosti a touhy a odhodlání s tím bojovat. Jenže já jsem bojoval jako lapené zvíře, jako ryba na háčku nebo králík v oku. Ublíženost i boj byly křečí z bezmoci.

A k čemu mi to pomohlo? Vůbec k ničemu. Přicházel jsem o poslední zbytky své síly, kůže byla čím dál horší a já byl úplně paralyzovaný. Nakonec jsem začal akné používat i jako způsob, jak si omluvit, že vlastně nic v životě nedělám. V tom věku by chtěl člověk randit s holkama, bavit se a cestovat. Já nic takového nedělal. Byl jsem jako omámený, jako bych nežil, jen jsem se snažil přežít, přetrpět to.

A k čemu mi to bylo celé dobré? Dnes vím, že jsem se díval celou dobu do svého vlastního zrcadla. Od raného dětství jsem vlastně nežil svůj život, neměl jsem žádnou vlastní sílu. To, proč se mi to stalo se sem nevejde a ani o to teď nejde. Důležité je, že toto od nás život nechce. Život chce, abychom si vzali jeho dary a rozmnožovali je a předávali dál. Já to nedělal a tak jsem padl do bahna a musel jsem padnout tak hluboko, abych pochopil, že takto dál ne.

Ve svých třiceti letech nějaká moje malá část, v té době ještě hluboko ukrytá, pochopila, že to není ono, že se musím zvednout, postavit se na své vratké nohy a začít dělat krůčky, které v tu chvíli bylo možné dělat. Skončil jsem v práci, kterou jsem nesnášel, odstěhoval se z rodného města, kde jsem nikdy nebyl opravdu doma a vydal se na cestu.

A jak to souvisí s tím "naším" virem? Je nám taky zrcadlem. Když budeme ve stadiu oběti, mrskat se ve strachu nebo zoufale bojovat, zůstaneme tak. Nebo se zhluboka nadechneme a podíváme se každý do svého vlastního zrcadla. A vyleštíme ho, abychom viděli, co je pod tím prachem, nánosy, které na něj možná sedly, jak jsme si ho moc nevšímali. A toho úžasného člověka, který tam na nás vykoukne, se můžeme zeptat: "Co opravdu chceš?", "Pro co a jak chceš vlastně žít?", třeba..... A pak uděláme první kroky do nového života.

Virus, jako každá složitá situace, nám nabízí možnost transformace. Třeba změníme jen jednu malou část toho, co nám nefunguje, protože to stačí. Někdo možná změní všechno. To už je příběh každého jednoho z nás. Virus nám přináší úžasnou možnost, když budeme místo křeče a boje v klidu dýchat, přijmeme situaci takovou jaká je, uděláme nutná opatření. A otevřeme oči, nastražíme uši a otevřeme srdce, abychom slyšeli a mohli přijmout vzkaz, který tu pro nás je.